Jó 17

¹ Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.

² Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.

³ Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?

⁴ Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.

⁵ Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

⁶ Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.

⁷ Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.

⁸ Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.

⁹ Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.

¹⁰ Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.

¹¹ Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.

¹² Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.

¹³ I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.

¹⁴ Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.«

¹⁵ Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?

¹⁶ Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."